Dobrá básnička se skvělým nápadem... prostě jsem se o ni musela s váma všema podělit;)

Konečně je zase zpátky pořádný podzim. Ten podzim, kdy se oblékáme do kabátů, nadáváme na déšť a schováváme se pod deštníky dodávající barvu opršelým všedním dnům ponořeným do mlhy. Podzim, který miluju!

Jak dlouho jde vydržet mít nepřetržitě dobrou náladu? Zastávám názor, že maximálně tak tři dny. Dokonce jsem to zkoušela, ale po třech dnech se to vždycky nějak pokazí. Něco jinýho je, kdybych nepočítala takový ty kratší výpadky, kdy máte najdenou strašnou náladu a někdo vám ji rychle zvedne. To by asi byla odpověď věčně:)

Přijdu si takhle na svůj blog, jen tak zkontrolovat, jak to tam vypadá. A hned na mě z černého pozadí křičí pobledlá cedulka Toplistu, hlásající: Online: 2. Takže nejsem sama. Někdo kdesi na druhé straně civí na obrazovku. Možná si taky všimnul, možná ho to taky napadlo. Netuším, kdo to je. Nikdy se to nedozvím. A tak je vlastně tahle informace Toplistu naprosto k ničemu...
Pouštím to z hlavy. Nemá to cenu.

Měl by obrázek na pozadí odpovídat aktuálnímu myšlenkovému stavu majitele? Nebo je to jedno a hlavní je, aby se líbil? Nad tím jsem uvažovala, když jsem se rozhodla zlikvidovat "starý" design. Ještě když jsem rušila záhlaví, nebyla jsem úplně rozhodnutá. Teď už jsem. Odpovídá myšlenkovému stavu.

Určitě se vám to už taky stalo a věřím, že nejednou. V hlavě, tam, kde by mělo být všechno uložené do přehledných šuplíků a přihrádek, to vypadá asi jako v mém pokoji - nic není tam, kde původně mělo být. Ovšem narozdíl od pokoje, v hlavě se v tu chvíli totálně nevyznám a všechny myšlenky se naprosto beznadějně zamotaly. A právě tehdy přichází čas na radikální krok. Jdu na brusle:) Je úžasný, jak taková blbost může roztřídit ten zmatek a vyhodit vše přebytečné. Když se vracím, vím, že takhle uklizený mozek mít zas dlouho nebudu...

Možná jste si všimli, možná taky ne. Ale posledních pár článků je psáno s diakritikou. A hodlám v tom pokračovat. Nikdy jsem si ale nemyslela, jaký je problém si na to zvyknout, obvzlášť proto, že dřív jsem používala anglickou klávesnici, a tak je teď pro mě celkem poblém stvořit smajlíka:) Ale nebojte, zvyknu si. K článku ale připojuji anketu: zajímá mě, jestli dáváte přednost článkům s a nebo bez diakritiky. Nemyslím tím, že jedny čtete a druhé ne... jen co se třeba líp čte a tak... Byla bych ráda, kdyby se v komentářích objevilo vaše objasnění proč jste hlasovali pro to, pro co jste hlasovali:) Dík...

Už jste si někdy všimli, že někde mezi nocí a dnem někdo zapomněl mezeru? Trocha prázdna, ve kterém rozhodně nejsme ještě vzhůru, ale už ani nespíme. Divnej stav jakýsi nepřítomnosti a lhostejnosti. Podle mého názoru, ty chvíle vůbec nejsou špatný. Nedokážu v nich myslet na nic, natož pak na školu, co mě čeká. A nemuset myslet na nic, to je prostě nenahraditelý blaho:)

autor: Kazuo Ishiguro

Vyprávění bývalé studentky internátní školy tvoří vlastně celkem jednoduchý příběh, na němž zpočátku není nic divného. Přesto je kniha čím dál tím víc vlastně scifi. Je úžasné, jak rychle se čte:) vůbec jsem nemohla přestat...

(Pardon, nějaké schopnější recenze zrovna nejsem schopná:P)

Já tak strašně nemám ráda tohle označení pro sraz...
Ten sraz, o němž bude řeč, byl třídní, základkovej. Teda kompletní (skoro kompletní) parta lidí, se kterýma jsem chodila až do pětky do třídy. Trochu jsem se bála, že to bude strašný, ale ty lidi jsou naprosto úplně úžasný!;)